Historie plemene

Historie plemene

Zdroj článku https://www.cschbohdalov.cz/index.php/drbe/153-orlovky

Vznik a původ tohoto plemene hrabavé drůbeže není přesně znám a kolují o něm různé dohady. Pravděpodobně pochází z Ruska z Orlovské oblasti, kde vzniklo zřejmě křížením domácí slepice trojbarevné kresby s kohouty malajek, kteří byli chováni většinou na panských sídlech jako určitá zvláštnost či módní doplněk. Podle jiné teorie dovezl orlovky z Asie známý chovatel koní kníže Orlov.
Líbivý vzhled a na tehdejší dobu velmi dobrá užitkovost přispěly k tomu, že se v druhé polovině minulého století rozšířily i do Evropy. K nám byly dovezeny v roce 1908, kdy byly nabízeny inzerátem v časopise Svět zvířat. Chovány však byly ojediněle, a to především v rázu trojbarevném a krátkou dobu i bílém.
Jsou přechodným typem mezi typicky bojovými plemeny a plemeny středně těžkými. A právě příslušnost k bojovým plemenům je patrná ze vzhledu kohouta, především z mohutnosti těla a postoje. Chováme-li je s jinými plemeny drůbeže, bývají poměrně málo průbojné. Vyznačují se otužilostí a velkou část potravy nacházejí ve výbězích. Nevadí jim sníh ani déšť, máme-li možnost, poskytneme jim co možná největší členitý výběh, nepodmáčený a s možností ukrýt se do stínu. Průměrná uváděná hmotnost vejce je 55 g a snůška v průměru 140 až 160 vajec se žlutavou až nahnědlou barvou skořápky. Jsou to velmi dobré zimní nosnice, v létě snáška klesá. Mnohdy je možno spatřit hejnko orlovek na zasněžené louce, jak se snaží dostat k zelenému krmení pod sněhem. Jejich mandlový hřeben není tak náchylný na omrzání jako listový u jiných plemen drůbeže. Stejně tak je atraktivní jejich kresba a např. pestrý ráz patří mezi velice ceněný a vyhledávaný. Bohužel např. udržení velmi hustého a plného vousu bílé barvy právě u pestrých je poměrně složité, stejně jako docílení dobrého osvalení.
Chovají se ve velké i zdrobnělé formě, především ve zbarvení trojbarevném – pestrém, kde základní barva kohouta je leskle tmavohnědá, krční a sedlový závěs, stejně jako kryt křídel a záda, jsou světlejší. Na hrotu každého péra je černá skvrnka a v ní bílá tečka. Vous je bílý, jednotlivá barevná pírka jsou povolená. V krytu křídel musí převládat základní barva. Hruď a holeně jsou černé, proložené bílými péry. Slepička je v základní barvě červenohnědá, v odstínu čerstvě vylouplého zralého kaštanu.
Dále je to zbarvení hnědé – mahagonové, kde je základní zbarvení tmavě hnědé se silným leskem. U kohoutů dáváme přednost těm, kteří mají černý vous, hrdlo a letky, tam je vnější prapor letek hnědý, vnitřní černý. Slepička se shoduje s kohoutem, jen v krycím peří se připouští jemné stříkání a světlejší ostny, naopak světlé lemování je vadou.
Bílé mají peří lesklé, často se ukazuje nažloutlý nádech. Upřednostňujeme vždy zvířata s čistě bílou podsadou i krycím peřím.
U barevného rázu krahujcovitého je základní barva černá s lomeným modrošedým žíháním. Netolerujeme výskyt celobarevných pér ať už černých nebo modrých či šedých.
Černé mají výrazný lesk a byly vystaveny již v Lipsku v roce 1981 ve velmi dobré kvalitě a především v typu.
Chovatelé se snaží o prošlechtění dalších barevných rázů a tak se můžeme setkat např. s černobílými, modrými či koroptvími aj.

KOHOUT: širokého postoje, typického pro bojová plemena. Trup má středně dlouhý a značně vzpřímený s delším krkem. Hlava je středně velká, mírně klenutá a v přední části hodně široká. Lícní vous kryje červené ušnice a zakrnělé laloky, které by neměly být vůbec vidět, překrývá se i bradová část vousu, který je bohatě opeřen, mohutný a mírně protáhlý. Hřeben je nízký, nečleněný, 1 až 2 cm vysoký, částečně porostlý drobnými štětičkovitými pírky. Oko je velké, divokého vzhledu. Perlové zbarvení je předností, může být však i oranžově červené. Obočnice je silnější. Krční a sedlový závěs bohatý, ne příliš dlouhý. Běháky jsou středně dlouhé, žluté, hladké, široké, se čtyřmi prsty. Záda středně široká, rovná a plochá. Křídla jsou dlouhá, přiléhává a v ramenech mírně odstávající. Ocas je střechovitý, plný, se středně dlouhými, úzkými srpy, výše nasazený – vzpřímený.

SLEPICE: v hlavních znacích se podobá kohoutovi. Trup je však vodorovnější, břicho plnější. Hřeben je menší, z větší části porostlý štětičkovitými pírky. Krční závěs lehce odstává. Působí líbivým dojmem.
V našich podmínkách většinou zvířata nedosáhnou předepsané hmotnosti, kohoutům schází vzpřímený postoj a bojový vzhled. Nesplnění hmotnostního limitu je v mnoha přídech zapříčiněno i používáním velmi příbuzenské plemenitby. Zajímavostí např. u pestrých je, že kuřátka než dospějí, mění dvakrát i třikrát barvu. Jsou velmi čilá a shánlivá, což přetrvává až do dospělosti a mnohdy se plně vyrovnají např. vlaškám.
V roce 1983 byl chov u nás obohacen o kvalitní import 1.1 z chovu W. Lattorffa z bývalé NDR. O malém rozšíření u nás svědčí i ojedinělá nebo vůbec žádná účast na výstavách. Např. v roce 1976 to byl pouze 1 kmen velkých bílých a 2 kmeny zdrobnělých trojbarevných, v roce 1980 nebyly vystaveny vůbec a v roce 1982 to byly 2 kmeny velkých a 2 kmeny zdrobnělých trojbarevných. Jiná byla situace např. v Německu, kde byly orlovky k vidění skoro na každé menší výstavě. V roce 1990 v Hannoveru bylo vystaveno 27 ks velkých a 31 ks zakrslých orlovek a v roce 1992 ve Frankfurtu to bylo 26 velkých a 34 zdrobnělých orlovek ve většině barevných rázů. Na speciální výstavě GZV v Huttenbergu v roce 1992 se chovatelé pochlubili dokonce 359 orlovkami obou typů a různých barevných rázů.
V roce 1901 napsal člen Ruské organizace chovatelů S. N. Chudepov: „Orlovky se chovaly v Rusku od nepaměti a my Rusové jsme poprvé seznámili Evropu i Ameriku s touto velkolepou drůbeží!“
V Rusku je respektován názor, že existují dvě linie orlovek. Původní ruská, která je velice blízká současnému typu, druhá německá, dovezená do Ruska před 15 až 20 léty právě z Německa. Je však pravdou, že drůbež obou linií se v základu podobá v určitých znacích původním orlovkám.
Podíváme se krátce do 200 let staré historie existence tohoto originálního plemene. Nečekaný rozvoj chovu orlovek nastal v sedmdesátých a osmdesátých létech minulého století. V tu dobu chovatelé a znalci této drůbeže I. I. Abozin a A. S. Batašov a jiní významní chovatelé „vytvořili“ orlovky s viditelnou hřívou, poměrně širokou lebeční kostí, svérázným zobákem, jaký nemělo žádné jiné plemeno, a velkým vzrůstem. Nebylo vzácností vidět kohouty, kteří mohli zobat zrní z jídelního stolu. Abozin ve své knize uvádí, že se jedná o drůbež mohutného vzrůstu a např. na výstavě v roce 1881 byli představeni kohouti orlovek, kteří vážili 11 a slepice 7 až 8 funtů. Převedeno na naše jednotky, jedná se o hmotnost 4,4 kg u kohoutů a 2,8 – 3,2 kg u slepic.
Orlovky byly chovány nikoliv jen pro maso a vajíčka, ale také pro svůj líbivý exteriér. Oblíbeny byly především mezi chovateli v Moskvě, Tule, Rjazani, Mcensku, Nižném Novgorodu aj. Koncem 19. století se však pomalu ale jistě začaly orlovky z jednotlivých měst ztrácet, přestaly se objevovat na výstavách a trzích, až nakonec postupně vymizely skoro úplně. Podle Abozina se do popředí zájmu začala dostávat cizí plemena drůbeže, a ta pomalu vytěsnila orlovky. Tak se stalo, že koncem 19. a začátkem 20. století byly orlovky v Rusku doslova vzácností. V časopise „Vestnik pticevodstva“ z roku 1891 známý chovatel A.Vladimerskij o orlovkách píše: „Více jak 15 let jsou orlovky již vzácným plemenem. Nejen, že nejsou k vidění na výstavách, ale zmizely i z chovů.“
V roce 1899 dostali I. A. Abozin a S. Chudenov od výboru Ruského svazu chovatelů za úkol připravit pro Mezinárodní výstavu expozici plemen původní ruské drůbeže. Abozin tak navštívil všechna místa, kde byly dříve orlovky chovány ve velkém množství, např. Moskvu, Tulu, Orly a jiné, ale nemohl orlovky nikde sehnat. Na dobrou radu lidí z venkova se vydal do nevelké, ale historické vesnice Pavlovo, 100 verst od Nižného Novgorodu. Tam se mu konečně po dlouhém trápení podařilo sehnat několik překrásných a typických dospělých orlovek a také další plemeno pavlovské slepice. Ve své zprávě o cestě do Pavlova Abozin napsal: „Tak typické představitele orlovek, jaké jsem viděl v Pavlovu, jsem naposledy spatřil před 15 až 20 lety u známých tulských chovatelů Avrachova, Batašova a Rudněva. Děkuji Bohu, že existují tyto poslední zbytky původních plemen. Je třeba využít poslední možnosti, rozmnožit zdejší populaci drůbeže a aktivně se podílet na regeneraci. Pokud využijeme této chvíle, bude vše v pořádku, v opačném případě to bude poslední okamžik, kdy jsme měli možnost vidět původní potomky pravých ruských orlovek. Pavlovští předávali chovy z pokolení na pokolení, přísně si hlídali typ a vzhled, barvu, užitkovost a prostě vše, co dělalo orlovky orlovkami. To vše trvalo i během Velké vlastenecké války, orlovky zůstaly takové, jaké byly, jelikož jejich znaky byly tak pevně ukotveny v genech.
Známým a úspěšným chovatelem byl i mladý a nadaný M. N. Vinokurov. Když se však vrátil z války, ze svého chovu již nenašel žádnou drůbež. Ani v celém městě nic nezůstalo, a tak začal hledat v okolních vesnicích. Mimo křížence je v čistokrevné podobě bohužel nenašel. Začal tak tedy dlouho šlechtitelskou cestu orlovek z dostupného materiálu. V šedesátých létech zahořel touhou po orlovkách i mladý M. I. Babuškin. V současné době náš přítel Vjačeslav navštívil chovy a podařilo se mu do svého hejna získat orlovky i od těchto známých chovatelů. Koncem šedesátých let již byla orlovka velice podobná původním Pavlovským orlovkám a to jak v typu, tak i v barvě.
V roce 1974 dovezl chovatel Vinokurov několik orlovek bez kohouta z Německa. Tyto dovezené slepice sehrály velkou roli v dalším šlechtění. Tento chovatel se věnoval chovu a šlechtění více než 40 let, vlastně až do své smrti.
A jak se dostaly orlovky do Německa? Byly tam vyvezeny v roce 1910 a v roce 1912 se odtud dostaly do Anglie, kde se staly oblíbenými a jejich chovy se velmi rozšířily.
Během války čistokrevné chovy neuchránili ani němečtí chovatelé a stejně jako chovatelé v Rusku byli nuceni přistoupit k regeneraci svých chovů. Jak píše německý chovatel Bert Münster v jednom časopise: „Začátky byly velice těžké, nebylo podle čeho drůbež šlechtit, nebyl vzor, jak mají výstavní orlovky vypadat, byl jen popis starého ruského chovatele Osipova, ale i ten se bohužel začátkem války ztratil. Postupně byl zpracován návrh nového vzorového popisu, který se však částečně odlišoval od ruského popisu, což trvá dodnes, a to především v hlavních znacích.
V té době bylo z drůbeže vyšlechtěné v Německu několik jedinců dovezeno do Ruska. Tento typ se stal velice brzy oblíbeným i u ruských chovatelů. Všechny chovatele je třeba upozornit na jednu negativní skutečnost. Německý i ruský typ je považován za jedno plemeno, ale křížením mezi sebou vznikají jedinci, kteří ztrácejí původní znaky pravých ruských čistokrevných orlovek.
Orlovky jsou původním ruským plemenem, které najdeme v chovech milovníků krásné výstavní drůbeže. Přesto jsou za hlavní problémové okruhy tohoto plemene považovány především tyto skutečnosti – nízká snůška, pozdní dospívání mláďat a jejich poměrně problematický odchov, pomalé a dlouhé opeřování a nutnost zvýšené péče. Plného vzrůstu a dospělosti dosahují až v druhém roce života, kdy jsou však i v největší kráse.
V krátkosti ještě několik slov o chovu orlovek našeho přítele Vjačeslava Komova ze Sankt Peterburgu. Orlovky chová od osmdesátých let minulého století. Podařilo se mu i přes těžkosti navštívit chov jednoho z největších chovatelů orlovek Borise Stěpanoviče Antoničeva. Již jako malý si přál vidět jeho chov. Podařilo se, a tam uviděl to, o čem jen snil a málem jej to porazilo. Jeho drůbež vážila 6 až 6,5 kg a kohouti byli tak vysocí, že mohli zobat zrní z jídelního stolu. Návštěv přibývalo a Boris Štěpanovič se postupně stal učitelem Vjačeslava. Jak se později zjistilo, Boris Štěpanovič Antoničev pocházel právě z Pavlova, kde byl chov orlovek velice proslaven. Byl velice moudrým učitelem, s nadáním od Boha, hodně vyprávěl a vždy se při návštěvě Vjačeslava ptal, zda rozumí všemu, co mu posledně povídal. Vždy měl radost z nových a nových dotazů k orlovkám a jejich chovu. Bohužel tato drůbež i u Vjačeslava v roce 1995 zcela vymizela. Vrátil se k nim znovu až v roce 2001, kdy na výstavě Moskevské oblastní organizace zakoupil 2 slepice a kohouta z různých chovů. V roce 2002 si dovezl násadová vajíčka od Rodionova a Otryvina. Na podzim dokoupil slepice z chovu O. I. Polikarpova a šampióna Všeruské výstavy v Moskvě z chovu Rodionova, a tak měl ke konci roku 2002 hejno 35 ks orlovek. V dnešní době je v chovu Vjačeslava na 40 ks pestrých a 15 ks ořechových hnědoprsých (mahagonových).

Zdroj článku https://www.cschbohdalov.cz/index.php/drbe/153-orlovky


Kontakt

Mgr. Kateřina Švecová Reifová

Záhoří a Kozinec 5
Sedlec-Prčice
257 91

+420 608 25 14 79